Potápění – kdo jste se ponořili poprvé pod hladinu, pamatujete si své první nesmělé nádechy, zvuky jako z jiné planety, tělo jako šponu?
Měla jsem obrovskou radost, že dýchám a vidím a slyším ve vodě! S vervou sobě vlastní jsem se pustila do objevování jiného světa a nebylo to už tak úžasné, jako „poprvé“. Pohybovala jsem se jako tryskomyš, rychle jsem kopala a máchala rukama, lítala nahoru dolů, jak jsem dýchala hodně a neřízeně. Když jsem už něco viděla, byla to opravdu hodně velká stvoření, která mě spíš přišla do cesty, než abych je objevila sama. Pořád jsem utíkala skupině, jak jsem nemohla stát na místě a nervózně je popoháněla. Došel mi tak za půl hodiny vzduch a musela jsem nahoru. Se mnou buď můj naštvaný buddy nebo i ještě naštvanější celá skupina. Shrnuto – viděla jsem skoro nic, strachy jsem málem umřela a nikdo se mnou nemluvil. Ale přežila jsem a nevzdala jsem se. Postupem času jsem se naučila dodržovat pár zásad, které z ponorů do jiné galaxie udělaly naprosto odlišný zážitek. Navíc jsem zjistila, že jejich dodržování je velmi užitečné i „na suchu“, v osobním životě, v mé práci s klienty.

Pomalu, pomalu, pomalu a nepřestávat dýchat, zadržet dech znamená umřít. Relax, poznání, pocit beztíže, sounáležitost, když jen tak visím nad útesem, nehýbu se a dýchám klidně, řízeně a hluboce, vidím věci, o kterých jsem neměla ani tušení.
Celý útes ve své kráse, hemžení sytě barevných hejn rybiček všech velikostí, vykukující murény, krabi a langusty… až po maličkou půlcentimetrovou skoroprůhlednou krevetku nebo roztodivně barevné nahožábré plže, na kterých se příroda vyřádila.
Všechny informace mám najednou k dispozici.
Najednou vidím věci, které jsem v běhu neviděla. Celek i detail. A protože dýchám klidně a pomalu, můžu se tak dívat dvojnásobek i trojnásobek času než před tím. Vidím i svého buddyho, mám čas na sebe i na něj. Sdílíme naše objevy, v klidu se „domlouváme“ kam dál a hlouběji. Užívám si, mám radost, cítím naplnění.

Potápění mě naučilo, jak se zklidnit i ve svém suchozemském životě.
Zjemnila jsem se, zcitlivěla, slyším víc své tělo, nacházím si rychleji, cože to vlastně potřebuji… a rozhoduji si, co dělat dál SAMA. Jsem spokojenější a úspěšnější.

S mými klienty se „potápíme“ a zastavujeme nad jejich „útesy“ v osobním a pracovním životě. Protože rychle se pohybovat umí každý, ale umět se zastavit, začít vidět, co vše se mi hemží pod rukama, uvědomit si tím, co potřebuji a rozhodnout se vědomě, už umí málokdo.
Kdo se naučí takto žít, dokáže šetřit síly na nenadálé „proudy“ nebo změny počasí a současně dělat správné věci, nikoli věci správně, tak dlouho, jak chci.
Když je potřeba, držím své klienty za kšandy. Cukají se a škubou, že chtějí dál… Mají pocit, že se nesmí přestat pohybovat. Velký omyl! Protože změna přijde, když se zastavíš!